Poloczek IV 383 | Niet na svete mládenca stalieho

4 words

Galko 1/025 | Ľudia vravia, že som ja taký (100%)
Ľudia vravia, že som ja taký, že si ja preberám medzi dievčaty; a ja si vyberiem, ak mi pán boh dá, len také dievčatko, čo ma rado má. Švárne dievča perečko vije z červenej ružičky, bielej ľalije; a ja si ho poznám, i ono ma zná, azda mi perečko za klobúčik dá. Či by si mi vedel povedať, prečo ťa radšej mám, ako otca, mať? Ej, na to, dievčatko, odpovedi niet, lebo ťa radšej mám, ako celý svet. Moja mať ti mi to povedá, že mňa, šuhajíčko, za teba nedá; v tom mi nezabráni moja rodina, ani tá uhorská celá krajina.

Galko 1/021 | Ej, spodobalo sa mi dievča na majeri (98%)
Ej, spodobalo sa mi dievča na majeri, musím ho vypýtať od jeho materi. Ej, spodobali sa mi jeho sivé oči, ktoré svieťa jako svetlušky v úboči. Ej, spodobali sa mi tie ručičky jeho, čo od svitu robia do mraku pozdného. Ej, spodobali sa mi tie líčka červené, bielym mliečkom, zorou červenou barvené. Ej, spodobala sa mi jej krása, dobrota, s ňou mi bude nebo, bez nej niet života.

Bartók III 1059b | Ej niet krajšieho dreva (98%)
Ej, niet krajšieho dreva

Galko 1/120 | Hej, hore háj, dolu háj (98%)
Hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník; [: môj otec bol dobrý, ja musím byť zbojník. :] Hej, ja musím byť zbojník, bo krivda veliká; [: neprávosť u pánov, pravda u zbojníka. :] Hej, pravda u zbojníka, čo zná krivdy s vami; [: a keď jim niet lieku, márni jich guliami. :]

Bartók III 1390 | Niet krajší jak žena mladá kerá (98%)
Niet krajší jak žena mladá, kerá vidí muža rada

Bartók III 1405 | Ňiet krajšího mena (98%)
Ňiet krajšího mena

Sušil 1239 | S Pánem Bohem buďte (5%)
S Pánem Bohem buďte, rodiči rozmilí, já už se dnes s vama lóčím naposledy. S Pánem Bohem buďte, bratříčku, sestričko, nechť vás opatruje tatíček s matičkó. S Pánem Bohem tu buď, kamarádko věrná, co sme bévávaly jako ruka jedna. S Pánem Bohem buďte, svobodní mládenci, co ste bývávali moji tanečníci. S Pánem Bohem buďte, maměnčiny krávy, už vám neponesu ode dneška trávy. S Pánem Bohem buďte, tatíčkovy ovce, nechť vás opatruje1) ode dneška, kdo chce.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (4%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 1228 | Lúčení lúčení (4%)
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.

Galko 1/076 | Dolňú bránu za pet ročkov stavali (4%)
Dolňú bránu za pet ročkov stavali, pred ňou, za ňou mládenci sa rúbali. Vtedy bolo sveta žit, gverkom a havjarom byt, z krčmy na fraj a z fraja do bani ist. Na Vindšachte striebornýma lônaju, už krčmárky ani vydat nemajú; ked nemajú, to je križ, pime na borg, tovariš, pime na borg až do rana, tovariš. V tej Štiavnici velmo strmie chodníčke, šiol by na fraj, zodral by si čižmičke; čižmičke obuj novy a strieborné podkovy, ešte takie nikdo nemal na nohy.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (4%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.