Kolberg 02 / K0056
Text:
Blogoslaw nas matko moja
Page:
60
4 words
Podobné písně
Sušil 0262 | Na drytomskej dolině (100%)
Na drytomskej dolině pase Janko dva koně. Přišli k němu hájníci, ti drytomščí zbojníci. Daj nám, Janko, halenu, daj tu v nově kúpenú. Já vám haleny nedám, radšej se s vami sjednám. Tak sa dlúho jednali, až Janóška zabili. Leží Janko zabitý, rozmarýnem zakrytý. Plače oňho, naříká, otec, mati, frajirka. Otec, mati slzami a frajirka vzdychami: »Škoda mého milého, neměla jsem nad něho.«
Erben 3/032 | Och tatíčku vstávejte! (70%)
Och tatíčku, vstávejte! och můj tatíčku! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. Och mamičko, vstávejtel och má mamičko! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. „Dcero, dcero, nevolej![42] och má dcero! na ně nevolej,[43] těžkosti mi nedělej. Jsem od tebe daleko, och jsem od tebe tnse daleko, ležím v hrobě hlyboko!“
Erben 7/007 | Poslyšte panny (70%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (70%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (70%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Erben 5/349 | Už do vojny jedeme jedeme (70%)
Už do vojny jedeme, jedeme: dobře se tu mějte! však vy na nás brzičko, o má zlatá matičko, stokrát zpomenete! Ach bratříčku, bratře můj, bratře můj! osedlej koníčka, že já musím pryč odjet, od mého srdéčka. Když jste bratra zabili, zabili, zabité mě taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti. Když jste bratra zabili, zabili, zabité nás oba: ponese nás vodička kolem Jarošova. Ponese nás, ponese, ponese na jedlové deštce: bude plakat, naříkat černooké děvče.
Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (70%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Erben 5/317 | Kumburskej zámeček (70%)
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!
Erben 5/114 | My tesařský řemesníci (70%)
My tesařský řemesníci mnoho zkusit musíme: ať je zima nebo horko, do díla jít musíme. Ráno vstáném, do díla jdem, dřív než slunce vychází: moje ze všech nejmilejší po rynku se prochází. Tu mně nese snídaníčko, kafe z dobrý smetany: „Tu máš, můj milej Jeníčku! od mojí panímámy.“
Erben 3/130 | Vdala jsem se vdala! (70%)
Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala daleko od mámy. Daleko od mámy, od zlatý mamičky: budou pro ni plakat mý černý očičky! Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, votavy nesečou: 1) ještě mé k posledu za vlasy vyvlečou! 1) žádného vařeni: pomoz mi, Bože můj! v tomto mém soužení!
Erben 3/124 | Vodevírejte se (70%)
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Na drytomskej dolině pase Janko dva koně. Přišli k němu hájníci, ti drytomščí zbojníci. Daj nám, Janko, halenu, daj tu v nově kúpenú. Já vám haleny nedám, radšej se s vami sjednám. Tak sa dlúho jednali, až Janóška zabili. Leží Janko zabitý, rozmarýnem zakrytý. Plače oňho, naříká, otec, mati, frajirka. Otec, mati slzami a frajirka vzdychami: »Škoda mého milého, neměla jsem nad něho.«
Erben 3/032 | Och tatíčku vstávejte! (70%)
Och tatíčku, vstávejte! och můj tatíčku! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. Och mamičko, vstávejtel och má mamičko! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. „Dcero, dcero, nevolej![42] och má dcero! na ně nevolej,[43] těžkosti mi nedělej. Jsem od tebe daleko, och jsem od tebe tnse daleko, ležím v hrobě hlyboko!“
Erben 7/007 | Poslyšte panny (70%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (70%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (70%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Erben 5/349 | Už do vojny jedeme jedeme (70%)
Už do vojny jedeme, jedeme: dobře se tu mějte! však vy na nás brzičko, o má zlatá matičko, stokrát zpomenete! Ach bratříčku, bratře můj, bratře můj! osedlej koníčka, že já musím pryč odjet, od mého srdéčka. Když jste bratra zabili, zabili, zabité mě taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti. Když jste bratra zabili, zabili, zabité nás oba: ponese nás vodička kolem Jarošova. Ponese nás, ponese, ponese na jedlové deštce: bude plakat, naříkat černooké děvče.
Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (70%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Erben 5/317 | Kumburskej zámeček (70%)
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!
Erben 5/114 | My tesařský řemesníci (70%)
My tesařský řemesníci mnoho zkusit musíme: ať je zima nebo horko, do díla jít musíme. Ráno vstáném, do díla jdem, dřív než slunce vychází: moje ze všech nejmilejší po rynku se prochází. Tu mně nese snídaníčko, kafe z dobrý smetany: „Tu máš, můj milej Jeníčku! od mojí panímámy.“
Erben 3/130 | Vdala jsem se vdala! (70%)
Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala daleko od mámy. Daleko od mámy, od zlatý mamičky: budou pro ni plakat mý černý očičky! Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, votavy nesečou: 1) ještě mé k posledu za vlasy vyvlečou! 1) žádného vařeni: pomoz mi, Bože můj! v tomto mém soužení!
Erben 3/124 | Vodevírejte se (70%)
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Pomozte nám databázi lidových písní rozšířit!
Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,
Neustále se snažíme rozšiřovat databázi o další písně a velmi vítáme zájem o spolupráci. Našim spolupracovníkům též nabízíme rozšířený přístup do databáze.
Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat mj. tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Možné jsou i další formy spolupráce, např. editace melodií či přispění zvukovými nahrávkami, atd.
V případě zájmu o spolupráci mi napište skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).
Vítáni jsou též akademičtí či soukromí badatelé, kteří mohou z databáze čerpat informace a specializované analýzy melodií i textů pro své publikace - napište mi se žádostí o rozšířený přístup.
Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!
Jan Koláček, autor projektu
Jak citovat
"Kolberg 02 / K0056", FolkSong.eu - Online katalog lidových písní, ed. Jan Koláček (datum přístupu: 06 Kvě 2025), URL: http://www.folksong.eu/cs/node/12026